Podlouhlý ostrov v Karibiku funguje už přes padesát let pod komunistickou nadvládou v čele s bratry diktátory, Fidelem a poslední dva roky Raúlem, Castrovými. Obyvatelé se dělí vlastně jen na dvě vrstvy. Malé procento bohatých v turistických oblastech a miliony chudých po celé zemi. Kubánci se ale svou tísnivou situací nijak netrápí a sny o lepším světě se jim nezdají. Ostatně všechno potřebné jim zajistí stát.
Všední den průměrného člověka na Kubě se od českého „kolegy“ příliš neliší. Ráno jde do práce, kde poctivě zvedá procenta ekonomického růstu a večer odpočívá doma s rodinou. Problémy mají podobné, přesto každý žije úplně jiný život.
Pečený kachny a Cadillaci
Zjara bývá na Kubě pořádné horko. V hlavním městě Havaně nás přivítalo třiceti stupňové vedro. V přistaveném autobusu jsme okamžitě požadovali spuštění klimatizace, načež nás černý průvodce Aldo pobavil větou v plynulé češtině: „Za dva dny budete jak pečená kachna.“
Havana Čecha šokuje hned od prvních minut. Prakticky všechny domy ve městě pamatují předrevoluční dobu a na mnohých už je to velmi patrné. Na rekonstrukce se vyhrazují peníze jen pomalu a navíc má takový proces daná pravidla, a tak se na některé stavby stejně nikdy nedostane. Po ulicích se prohání vesměs služební vozy značek Volha, Lada a jiných z bývalého východního bloku. Stejné uvidíte i u nás, ale jen ve starém komunistickém filmu. Zvláštní kapitolou jsou americké vozy ze čtyřicátých a padesátých let minulého století. Několik stovek se jich v Havaně ještě najde a stojí za to se s nimi svézt. Jet takovým Cadillakem vyžaduje i velkou odvahu. Katalyzátor nebo bezpečnostní pás jsou takovému automobilu vzdáleny asi tak jako Keňa lednímu hokeji. Na křižovatce řidiči většinou zhasne motor a řadící páka už má hybnost také velmi omezenou.
*** Havana
Jinak se pravidla silničního provozu v tamějších autoškolách zřejmě nevyučují. Kdo může jet a nebojí se, tak jede. Přechod pro chodce je věc vcelku zbytečná, takže se s barvou neobtěžovali plýtvat. Pokud dojde k nehodě, musí se účastníci na místě dohodnout na vyrovnání, protože pojišťovnictví je pro Kubu téma téměř neznámé. Na silnicích mezi městy často potkázte skupinky místních lidí, kterým povinně zastavují auta, jež nejsou plně obsazená. Takto se řeší na Kubě hromadná doprava a hlavně se šetří energie.
Rýži dostanete jen na příděl
Rozloha Havany je o polovinu větší než Prahy a žije zde téměř dva a půl milionu lidí. Hustota je tedy o poznání větší než v matičce stověžaté. Na Kubě narazíte celkem na 52 druhů lidských druhů či ras, což je krásně vidět třeba ve třídě na základní škole, kdy je každé dítě docela jiné, a tak se zde nikdo rasovou problematiku řešit nemusí.
Celkem běžným jevem je, že v jednom bytě žijí i tři generace z jedné rodiny. Nejen, že není dostatek jiných příbytků, ale hlavně Kubáncům chybí finance. Členové nižší vrstvy si přijdou jen na 225 kubánských Pesos za měsíc, což odpovídá zhruba stejnému počtu českých korun. Lidé ve vyšších pozicích dosáhnou maximálně na čtyřnásobek. Polovinu platu tvoří právě náklady na bydlení a věci s tím spojené. Obyvatelé Kuby ale neplatí daně, i když oni by vlastně ani neměli z čeho.
Základní potraviny zajišťuje lidem stát. Mladý Manuel Peréz přišel do krámku, kde vám na příděl vydají rýži, fazole nebo třeba mléko. „Naše tříčlenná rodina dostane například šest kilo rýže na měsíc, s čímž si vystačíme,“ zhodnotil místní způsoby Manuel. Dříve narození si jistě vzpomněli na podobné rozdělování potravin v dobách komunistického režimu u nás.
I jinak je o Kubánce postaráno z vyšších sfér. Úplně zdarma mají vzdělání a zdravotnictví, což jsou kroky jistě šlechetné. Jen škoda, že se ve školách tísní děti v bídných podmínkách bez pomůcek a tělesnou výchovu tráví na náměstí mezi turisty a holubi. Univerzitu jsme v Havaně míjeli jen jednu a nemocnic také není zrovna příliš. Navíc jsou velmi špatně vybavené. Velice zajímavým zjištěním pro nás bylo, že se v ulicích prakticky nevyskytovali krámky. V americké čtvrti stál jeden supermarket a pekařství v centru mělo regály téměř vymetené, i když z dálky jakési pečivo vonělo.
Jak udělat z ničeho turistickou atrakci
Město Trinidad je na samotném jihu Kuby a jméno dostalo podle Svaté trojice. Najdete v něm muzeum, katedrálu a vyhlídkovou věž na historické centrum. Dohromady bych tedy výlet na Karlštejn ocenil více. Jenže do Trinidadu jezdí tisíce turistů a někteří i létají.
Náš vrtulník se zvedl z letiště ve Varaderu a téměř hodinový let nabídl skutečně nevšední zážitek. Oproti přelidněné Havaně byly k vidění desítky kilometrů čtverečních polí a luk. V jižním cípu země pak pod náma rostly hory a uprostřed jednoho pohoří jsme také přistáli. Nasedli jsme do starého ruského Zilu a cestou nebo spíše necestou se kodrcali do Trinidadu. O pohodlí se vám v tomhle vozidle může jen zdát, ale brzdy mělo naštěstí v pořádku. Když vám pod kola v zatáčce vlétne kráva, pak je třeba reagovat rychle.
*** Trinidad
Ve městě se kromě pár zmíněných pamětihodností nachází ještě dvě tržnice a tím celá prohlídka může skončit. V běžných ulicích na nás čekalo bezpočet dětí, kteří by z nás servaly i šaty. Chodili za námi a stále vyžadovali nějaký dárek, který by jim byl v chudém městě nějak prospěšný.
Žijí v polorozpadlých barácích s minimální výbavou, nedostatkem oblečení a jídla. Nemluvě o nějakém kulturním a společenském vyžití. Až tady si člověk z České republiky uvědomí, jakého bohatství se mu doma vlastně dostává a jak nicotné jsou jeho starosti v porovnání s tamními obyvateli. Kubánci však ví o svých sociálních jistotách a je jim jasné, že každý režim má pro a proti. Co je však vůbec nejvíce záviděníhodné? Jakou lásku chovají ke svým potomkům a co všechno jsou pro ně ochotni udělat. Také k turistům jsou velmi přátelští. Rozhodně si je zamilujete.
Luxus bídě na dohled
Běžným turistům ale zůstane opravdová chudoba a další negativní stránky „ostrova svobody“ utajena. Většinou je ubytují v luxusních hotelích, kde je mýdlo a toaletní papír samozřejmostí, zatímco pro spoustu Kubánců velkým snem. Jídla a pití mají kolik chtějí a k moři z hotelového pokoje, co by kamenem dohodil. Navíc se o ně starají speciálně vycvičené dívky. Dvaadvacetiletá Yenni se za celý den prakticky nezastaví. „Nemůžu si ani sednout, dnes pracuju dvanáct hodin v kuse.“ Stále ale měla úsměv na tváři a příjemný tón hlasu.
Ve městě Varadero na severu země je jen jedna hlavní ulice. Po ní jezdí turistický autobus a na každém rohu na vás kouká nablýskaný obchod nebo tržnice se vším typickým pro Kubu. Pokud ale zajdete za roh, i v tak prosperujícím městě žijí běžní lidé v normálních domech. Děti hrají baseball na plácku mezi zdí domu a silnicí a mě je z přetvářky pro bohaté Evropany zase zle.
Na Kubě je také mnoho turistů z Kanady, ze které je to celkem blízko. Jednu takovou rodinu z Halifaxu jsme potkali ve Varaderu v ekologické rezervaci. Roddy Warnock obdivoval s manželkou a dcerou krásy místní fauny a flóry a u jedné z jeskyní poznamenal. „Na Kubě je nádherně, moc se nám tady líbí.“ Musel jsem mu dát v tu chvíli za pravdu a pozval ho do Prahy.
Che Guevara a ti druzí
Kuba vám ukáže všechny svoje tváře, ale nejčastěji uvidíte tu, která patřila argentinskému lékaři Ernestu Guevarovi de la Serna. Populární Che se na vás směje z triček, plakátů, budov, ale i pohledů a hrníčků. Je to mánie pro turisty. Prakticky žádný Kubánec na sobě tričko s Guevarou na sobě nemá, ale mnoho z nich suvenýry prodává. To jsou paradoxy, přivézt si do České republiky, ve které je dvacet let demokracie, klobouček s vyšitou hlavou kubánského revolucionáře.
Letitý vůdce Fidel Castro se na vás z obchodu nesměje, ale jeho vláda, v současnosti už bratra Raúla, je cítit všude ve vzduchu a nejvíce při setkání s obyčejným Kubáncem na schodech jeho zchátralého domu.
foto: www.destination360.com